Před pár lety letěl táta poprvé do Japonska. Zašel tam do směnárny, aby si rozměnil peníze. Byl poučen, lehce se poklonil a zeptal se: „Do You speak English?" Za přepážkou odmítavě zavrtěli hlavou.
Táta zkoušel dál: „Est-ce que tu parles français?". Reakce za přepážkou byla stejná. Táta se však nevzdával a pokračoval: „Вы говорите по-русски?". Znovu byla reakce za přepážkou stejná, tak se táta s poslední nadějí zeptal: „Sprechen Sie Deutsch?". Reakce byla opět stejná jako předešlé, tedy zavrtění hlavou. Po této větě už tátovi dotazy došly, ale na druhé straně za přepážkou dotazy teprve začaly.
První dotaz byl, jestli táta umí japonsky. Ne, že by táta japonsky uměl, ale ve směnárně byla tabulka s kurzy u kterých byla vždy vlajka, na kterou směnárník při každém dotazu ukázal. Takže po čtyřech otázkách se zjistilo, že táta neumí nejen japonsky, korejsky, ani vietnamsky, ale dokonce ani čínsky!
Ve směnárně to nakonec dopadlo dobře, protože nám táta dovezl dárky, ale mimo jiné se vrátil i s touto historkou, ze které plyne poučení, že ovládat evropské jazyky je sice výborné, ale Evropou to zdaleka nekončí.
